Jak se mi

rozbilo auto

Jednoho dne, když jsem přišel ke svému trabantu, zdál se mi nějaký divný. U mého auta to sice není nic neobvyklého, ale fakt, že mám rozřezané gumy, rozbitá okna a vypuštěnou nádrž mě nutil k zamyšlení. Když jsem zjistil, že nelze ani nastartovat, uznal jsem za vhodné, dát mé auto do servisu. Byla to oprava velmi levná, stála mě pouze 654 432 Kč samozřejmě bez DPH. No nekup to! Oprava to však nebyla jednoduchá a tak jsem musel nějaký ten čásek jezdit autobusem. V autobuse jsem jel téměř sám. Nás 250 se na třicet sedadel celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý si nemohl odložit batoh, ale já jsem vynalezl výborný nápad, dát ho řidičovi na hlavu. Vedle něj byla cedulka: „Za jízdy sexuálně neobtěžujte řidiče“. Můj batoh ho nemohl sexuálně obtěžovat, ale přesto se my zdál nějaký rozčílený. To asi ty řidiči na dálnici. Každý ho předjížděl, protože (jak jsem již zmiňoval) bylo nás tam 250 a to je pořádná dávka. Zvláště pro autobus typu této rachotiny. Když jsem dorazil do práce, můj šéf se na mě vůbec nezlobil, že jsem přijel o 3 hodiny déle a dokonce mi zajistil byt. Byl sice ohraničený mříži a pan domácí mi odmítal dát něco jiného než chléb a vodu, ale vycházky byly každý den. Východ z něj byl komplikovanější. Musel jsem uplatit vrátného, aby mi půjčil šperhák. Jako dík mému šéfovi jsem pak napsal do televize tento dopis:

Dobrý den, chtěl bych dát zahrát v pořadu: „Píseň na přání“ písničku: „V nohách mám už tisíc mil“

Váš věrný pracovník pane šéf

ps: Díky za každé nové ráno.

Od toho dne mi stále připadá, že mě honí nějací muži v zeleném obleku a pořád nevysvětlitelně opakují, že použijí služební zbraň. Nedají si pokoj ani když se jim snažím vysvětlit, že zbraň vyrobenou v České Republice asi těžko použijí. Nakonec mi mé auto v servisu spravili a vše šlo jako před tím. A jestli jsem neumřel a o tom bych musel něco vědět, tak mě ti muži v zeleném pronásledují dodnes.