Hodiny
Byl nádherný
letní den, když mě vytrhl ze snění, o velkém majetku, hlasitý zvuk zvonku.
Pomyslel jsem si: „kdo by chodil za opuštěným sluhou?“ Byl to Richard Taylor,
pán, u kterého pracuji. Byl velmi nervózní, klepali se mu ruce a vykouřil
nejméně 6 cigaret. Pozval jsem ho dál a zeptal jsem se ho, co ho tolik vyvedlo
z míry. Řekl mi, že krach na burze postihl i jeho společnost a že je teď
úplně na dně, má velké dluhy a když je nesplatí propadne bance i dům, ve kterém
bydlí. Můj pán měl jediné štěstí, termín splátky byl daleko. Nevěděli jsme, co
si počít. Když se můj pán trochu uklidnil, odešel domů. Velmi jsem o tom
přemýšlel, ale stejně jsem nic nevymyslel. Když jsem ale na druhý den přišel ke
svému pánovi, on už nalezl možné řešení. Ukázal mi nějaké cenové přehledy o
Velké Británii a když jsem si je důkladně prohlédl, radostně vyskočil a zvolal:
„musíme se tam za každou cenu dostat.“ Prodal všechny zděděné nemovitosti, jen
aby měl na lístek na loď. Netušili jsme, jak dlouho se tam zdržíme, ale muselo
to být. Ráno mi můj pán sdělil termín plavby. Uteklo to jako voda a nadešel
den, kdy jsme měli vyrazit. Nastoupili jsme do třetí třídy té lodi a vypluli
jsme. Plavba byla celkem dobrá až na jednu bouři, kterou jsme stejně celkem
hravě překonali. Na lodi jsme poznali muže, který jel do Velké Británie pátrat
po záhadném zmizení svého syna. Byl to moc hodný pán a chtěli jsme mu
s pátráním pomoci, ale bohužel nebyl kvůli obchodům čas. Když jsme dorazili do Velké Británie,
nadšení nás rychle přešlo. Hotel, ve kterém jsme bydleli byl hrozný. A ještě
k tomu byl u starého, odporného, zarostlého hřbitova. Po příjezdu mi můj
pán řekl, že dnes ještě necháme obchody plavat a podíváme se po Londýnu, kde
jsme bydleli. Večer jsme se ještě zeptali toho pána, jak pokračuje pátrání a
šli spát. V noci, mohla být tak půlnoc, nás probudilo hlasité křičení o
pomoc. Vběhli jsme do pokoje, odkud to volání vycházelo a shlédli hrůzostrašnou
věc. V nám nejvzdálenějším pokoji ležela nějaká paní celá od krve. Byla už
mrtvá. Můj pán na nic nečekal a chtěl opustit hotel, ale za prvé, nebylo kam
jít a za druhé, vrazi se stejně nevracejí na stejné místo. Když se vše
uklidnilo bylo už téměř ráno. Na druhý den jsme vše řekli tomu pánovi, co
hledal svého syna. On nás ale překvapil více než mi jeho. Řekl, že se
v pátrání dobral dost závažné stopy. Zjistil totiž, že jeho syn skončil
úplně stejně, jako ta žena v hotelu. Nastala noc, ale stejně, nikdo
z nás nespal. Dnes v noci se však nic nepřihodilo. Šli jsme opět za
tím pánem. Byla na něm zjevně vidět radost, že jsme živí. Radost nás i jeho,
ale zmizela s prvním slůvkem toho pána. Opět vypátral pro nás velmi cenné
informace. Našel totiž mrtvolu jeho syna. Jeho syn v posledních chvílích
života ještě stačil předat důležitou informaci. Ležel vedle něj papír
s jeho vlastním rukopisem. Stálo na něm: „Každá druhá noc v tomto
hotelu je“ zbytek už nestihl dopsat. Rozhodli jsme se, že dokud se tato záhada
nevyjasní, tak nebudeme obchodu přikládat žádnou důležitost. Bylo nám jasné, že
dnešní noc nesmíme být v pokoji a proto jsme se schovali za keřem na tom
hřbitově vedle hotelu a čekali, co bude. Bylo něco po půlnoci, když jsme
uviděli strašlivého člověka. No, ono se tomu ani nedalo říkat člověk. Posléze
jsme podle jeho zubů poznali, že je to upír!! Potom se opakovalo to, co před
dvěma dny. Volání o pomoc a mrtví spolubydlící. Po této noci v hotelu
nezůstal, mimo nás, nikdo. Nastěhoval se k nám i náš přítel, se kterým
jsme se rozhodli, že tu záhadu s jeho synem a upíry jednou pro vždy vyřešíme. Když
nastala ona pověstná „druhá noc“, u nás v pokoji se objevil nápis: „teď
vy“. Pochopili jsme, o co se asi jedná a znovu jsme se ukryli ve křoví. Čekala
nás hned dvě překvapení. Přišel úplně jiný upír. „Kolik jich asi je?“ řekl můj
pán. Ten pán překvapivě, rychle odpověděl:“Jsou čtyři. Vidíte, Támhle jsou
čtyři hroby.“ Znovu se ozval výkřik. Upír „vysál“, dá-li se to tak nazvat místo
nás majitele toho hotelu. Po tom, co jsme viděli, jsme si řekli, že t upíry
musíme nemilosrdně vyvraždit. Hned druhý den jsme se proto zašli do knihoven,
archivů a podobně a snažili jsme se sehnat literaturu, ve které bychom se
dozvěděli, jak ty chladnokrevné tvory na dobro vyvraždit. Všechny knihy, až na
jednu byly pojaty jako Sience Fiction, takže jsme se z nich mnoho
nedozvěděli. Až jsme otevřeli knihu
s názvem „Vampires“ (upíři). Bylo zde popsáno několik možných
způsobů, jak se zbavit upírů. Brali jsme to trochu jako výmysl, ale co jsme
mohli dělat. Prodali jsme čtvrtinu zboží v krámě za směšnou cenu, jen
abychom si mohli koupit zbraň. Náboje jsme nechali namočit do svěcené vody, jak
to stálo v té knize. Vyrazili jsme na ně. Shánění zbraní nám zabralo mnoho
času, a tak jsme po chvíli zjistili, že už je téměř půlnoc. Vykopali jsme první
hrob, ale nebylo v něm nic. To se opakovalo i v dalších dvou hrobech.
Až v tom posledním, čtvrtém byly schody do nějaké podzemní chodby. Pomalu
jsme po nich scházeli dolů, bojíce se sebemenšího vrznutí a následného
probuzení upírů. Dole v chodbě byly dvě místnosti a v každé dvě
rakve. Báli jsme se, že když vystřelíme, ostatní upíři se probudí. Přesto jsme
to udělali. Nikdo se naštěstí neprobudil. Chodily jsme od upíra k upírovy
a všechny jsme je nemilosrdně vyvraždili. Dali jsme se nazpátek. Šli jsme dál a
dál a každou chvíli, jako by se mělo něco stát. V tom jsem se otočil a můj
pán za mnou nebyl! „Richardeeee!“ Ozvalo se jen malé zasípění: „Pánové, asi
jsem na něco šlápnul!“ řekl Richard. Přiběhli jsme k němu. Byli jsme rádi,
že je živý, ale rychle jsme se ho zeptali, na co tak hrozného šlápl. Bylo to
něco jako rozbitá dlaždice nebo tak něco. „Dobře, pomalu z toho sundejte
nohu!“ řekl jsem mému pánovi. Sotva z toho tu nohu sundal propadla se pod
námi podlaha. Dostali jsme se do slabě osvětlené místnosti, ze které byl jen
jediný únik. Všiml jsem si, že strop je na jednom místě průhledný. Je to
zvláštní, ale propadli jsme se a přesto stropem prosvítalo sluneční světlo.
Byli jsme beznadějní! V tom jsi ale náš přítel vzpomněl na vysílačku, co
sebou nosil. „Sláva, zavoláme si pomoc oni přijedou a zbiječkama rozbijou strop
a my se odtud dostaneme!“ řekl lehce bláhově Richard. A opravdu, můj pán měl
známé, kteří slíbily přinést zbiječky, ovšem s tím, že to nebude tak
rychle, protože si je musí vypůjčit. Řekli jsme si, že zase nebylo tak hrozné,
upíry jsme povraždily a za chvíli jsme odtud pryč. Zanedlouho jsme ale
zaslechli něco podivně tikat. „Snad ne bomba.“ Vykřikl můj pán. Ale objevili
jsme jen staré plesnivé hodiny. Asi tak za tři minuty byl ale pravidelný zvuk
hodin přerušen velkou ránou. Tak se to opakovalo každých pět minut a my si
uvědomovali, že něco není v pořádku. A byla to pravda! Každým větším
úderem se strop této místnosti posunul dolů asi o deset centimetrů. „Ale ne,
takže přeci jen zemřeme!“ A takovýmito výkřiky byl provázen náš pobyt v této
místnosti se stále narůstající
fregvencí. Každým úderem, byť sebemenším jsme byli zoufalejší. Každý úder byl
pro nás jako tisíce nožů v zádech. Strop klesal níž a níž a my prosily
bohy všemi modlidbamy, co jsme znali, aby pomoc dorazila včas. Bylo to na
zešílení. To už byl strop tak nízko, že jsme si museli lehnout na zem! Zbývaly
tři minuty do naší smrti, když dorazilo pár chlápků se nářadím… Když to viděli
průhlednou částí stropu, začali pracovat ze všech sil, ale moc slibně to
nevypadalo. Až se strop náhle prolomil a my celý šťastní vylezli ven.
Poděkovali jsme asi tisíckrát těm mužů, co nás zachránili a rozešli jsme se.
V tom se přede mnou a mým pánem roztrhla zem a vylezl náš starý přítel se
slovy: „Ještě není čas pro Happyend“. Bylo to hrozné, náš přítel byl taky upír.
Neváhal jsem ani vteřinu a popadl pistoli se svěcenými kulkami a několika
střelami jsem ho srazil na zem. Stačil ještě říct: „Mě se tak snadno
nezbavíte!“ a vydechl naposled. S ním zemřelo i tajemství, proč nám, když
je to upír, tolik pomáhal a co je s jeho zmizelým synem. Vrátili jsme se
domů, ale na to, co se
e-mail: JamesBond-007@seznam.cz
web: www.sweb.cz/JamesBond-007