Prapodivná věc

„Je mrtvý, něco ho kouslo!“ „Jeho krk je na maděru!“ Tak takhle nějak zněla slova lékařů, když zemřel můj nejlepší přítel z tajné stanice. Tajná stanice je úkryt pro agenty, jako jsem já, agenty, kterým „jdou po krku“. Před dvěma roky jsem se sem dostal, protože mě bodyguard George Bushe nachytal, když jsem ho sledoval, jak je podplácen mafií. Od té doby po mně jdou a tak musím trčet tady v tajné stanici, uprostřed pralesa. Je tady obrovská nuda a nic se neděje. Ovšem je lepší tvrdnout tady, než se nechat zabít mafií. Všichni tu máme přezdívky, aby nikdo ve skutečnosti nevěděl, kdo doopravdy jsme. Poslední dobou to totiž vypadá, že tu máme „práskače“. Moje přezdívka je blue. Jednou jsem si ji nedorozuměním vybral a už to nešlo změnitJ

Bydlí tu s námi také velký podivín Jack, který sebou pořád nosí svůj azurový křemen a pořád si mumlá, že ho bez toho jeho šutru zabijí.

Před týdnem se tu ale začaly dít prapodivné věci. Někdo zabyl mého nejlepšího přítele a před ním i partu pěti vojáků. Všichni skončili stejně: mrtví s krkem roztrhaným na kusy. Na místě našly jen Jacka, který si mumlal svou ohranou větu, že bez svého šutru ho někdo zabije. Potom tam vždy z protější strany přiběhl můj přítel Tom, který dnem i nocí pracuje na tom, aby zjistil, kdo za těmito vraždami stojí.

Nedávno se mi svěřil, že už má svůj tip, kdo by to mohl být. Přitom ukázal na Jackovu fotku. „Byl u všech případů první!“ řekl Tom. „Určitě ho vzal tím svým šutrem po krku.“ Nemyslel jsem, že by je Jack mohl někoho zabít, ale bylo to velmi pravděpodobné.

Dalších pár dní se nic zvláštního nedělo, ale Jacka, ani Toma nebylo vidět. Ovšem další den ráno to tu bylo nanovo. Tentokrát to odnesl tajný agent Joe a jeho holka. A opět byl Jack blízko. Potom tam ovšem přiběhl Tom a nekompromisně rozhodl, že za těmi případy stojí Jack.

Věřil jsem Tomovi, ale rozhodl jsem se, že budu také pátrat Nenechám se přeci zabít. Co asi může být ten Jackův kámen? Je to vskutku prapodivná věc. Nezbylo mi, než jít po stopách Jacka, největšího podezřelého.

Druhý den ráno jsem zahájil sledování v Jackově pokoji. Ráno vstal, vzal si svůj azurový křemen a šel na snídani. Zbytek dne se nic zajímavého nedělo, až večer. Sledoval jsem ho, jak jde nahoru po točité chodbě k Tomovu pokoji. Nemohl jsem se moc přiblížit, aby si mě nevšiml, takže mi na chvíli zmizel z dohledu. Když jsem vyšel nahoru, dveře Tomovy pracovny byli otevřené. Vstoupil jsem tiše a nepozorovaně dovnitř a uviděl jsem dva muže.

Bojovali spolu. Jeden z nich byl otočen tváří ke mně, druhý ke mně stál zády. V obličeji prvního jsem poznal Toma a ten druhý byl nepochybně Jack. Stál jsem v bezpečné vzdálenosti, takže mě nemohli vidět. Viděl jsem, jak Tom vyskakuje a uštědřuje Jackovi pořádný kopanec. Už to vypadalo, že Jack je konečně poražen a v tajné stanici je konečně klid, ale najednou zvedl Jack ruku a já v ní spatřil jeho modrý, azurový křemen. Držel ho pevně v ruce a zdálo se, že něco říká. Potom svěsil ruku dolů. Že by to už vzdal? Nejspíš ne, protože vyhodil svůj kámen do vzduchu a zněj vyšel náhlý záblesk. Tom vyskočil, ale ten podivný proud žlutobílého světla ho zasáhl do nohy. Toma to shodilo na zem a zdálo se, že je omráčen. Naštěstí nebyl. Zvedl se a já jsem viděl, jak Jack znovu zvedá svůj azurový křemen. Co je ten kámen vůbec za věc? Teď už jsem ale na nic nečekal a vrhl jsem se na Jacka. Shodil jsem ho na zem a sebral mu jeho azurový křemen. Tom vyskočil a mocným kopem odhodil Jacka daleko ke dveřím. Jack byl mrtev. Konečně je tedy tajná stanice zachráněna.

Druhý den, hned ráno jsme byli já a Tom vyznamenáni za služby stanici. Hned po snídani jsem se šel připravit na dopolední tréning a našel jsem u sebe v kapse modrý kámen. Byl to kámen, který jsem včera vzal Jackovi, jeho azurový křemen. Chvíli jsem si ho prohlížel a zjisti jsem, že je na něm napsáno: patron. „Patron?“ pomyslel jsem si. Co to může být? Rozhodl jsem se, že hned večer, až budu mít čas, kámen důkladně prozkoumám. Teď jsem ale odešel na dopolední tréning. Vzal jsem si svou „pětačtyřicítku“, kterou jsem zdědil po otci a šel jsem. Byla to nuda, trénovali jsme jako vždy střílení na pohybliví terč. Celý den se nic zvláštního nedělo a večer byl tu.

Vzal jsem si do ruky azurový křemen s nápisem patron, ale ještě než jsem se stačil dát do zkoumání, uslyšel jsem na chodbě hlas. Zastrčil jsem si kámen do kapsy, nabyl svou „pětačtyřicítku“ a vyšel jsem nepozorovaně na chodbu. Uviděl jsem dva muže. Jeden se ptal druhého: „Proč jsme se museli sejít zrovna tady a v noci?“ Ten druhý k němu přišel blíž. Naklonil se k prvnímu, jako by mu chtěl něco neslyšně pošeptat. Potom ale jeho ústa zamířila ke krku prvního muže. Náhle se z jeho úst obnažili dva dlouhé tesáky. Kousl ho do krku a vysával z něj litry krve. Potom se otočil a odcházel pryč. Nebylo pochyb o tom, že to byl vampýr. Jack byl také vampýr, takže je jich tu víc!

Doběhl jsem za ním, praštil ho mocně do zad a zakřičel: „Stůj, vampe!“ On se jen otočil a k mému překvapení nebo spíše zděšení jsem spatři Tomovu tvář. Uvědomil jsem si, že za vším tím stál Tom. Jack stál vždy blízko mrtvého, protože o Tomovi věděl a šel po něm. „Takže ten nebohý Jack na tebe přišel! Šel ti po krku a já hlupák mu to překazil! Zabil si spoustu lidí! Jsi pro mě jen vampýr, kterého teď zabiju!“ Na nic jsem nečekal a vytáhl svou „pětačtyřicítku“. Vystřelil jsem po něm, ale kulky se od něj odráželi. Tom se jen zasmál a řekl: „Tak ty jsi na mě taky přišel? V tom případě se obávám, že tě zabiju!“ Trochu se skrčil a potom se mocně odrazil. Vyskočil po mně a já jsem v jeho tlamě zahlédl dva dlouhé ostré špičáky ještě špinavé od krve. Věděl jsem, že to je můj konec. Nehodlal jsem se ale vzdát bez boje. Ještě jednou jsem po něm vystřelil. Zkusil jsem to do srdce, ale kulka se opět odrazila. Už jsem se rozloučil se životem a čekal jsem, až ke mně doskočí, a svými mocnými špičáky mě roztrhá na kusy. Vtom jsem ale ucítil v mé kapse silné teplo. Uviděl jsem, jak něco zářivého v mé kapse vysílá proti letícímu vampýrovi onen známí žlutobílý záblesk světla. Zasáhl ho přímo do srdce a vampýr zůstal nehybně ležet na zemi. Byl mrtvý. Konečně mrtvý.

Vzhledem k množství důkazů jsem ráno bez problémů prokázal Jackovu nevinnu a obstaral jsem mu důstojný pohřeb. Tedy, jestli lze zakopání do země uprostřed pralesa považovat za důstojné. Tak trochu jsem mu to dlužil. Kdybych ho tenkrát v Tomově pracovně nesrazil na zem, nemusel zemřít on, ani ten nevinný člověk, kterého Tom včera „vysál“. Tajná stanice byla teď opravdu zachráněna, ale byl Tom jediný vampýr na světě? Těžko říct, ale nejspíš ne. Já se ale vampýrů bát nemusím, po Jackovi mi zbyl patron. Azurový křemen, který určitě dokáže více věcí, než jen chránit majitele proti vampýrům. Jack ho přeci tenkrát v Tomově pracovně použil k útoku. Většina schopností patrona ale nejspíš zůstane navždy velkým tajemstvím.